Stříbrná nit

Této soutěže se celoročně zůčastňujeme. Organizuje ji CDM ČSOP pro své Mopíky (Mladé ochránce přírody). My jsme se o ní dozvěděli z internetu. Zde také hledáme nové náměty a sledujeme výsledky předchozích kol. Na každý měsíc jsou vždy 3 úkoly. Jeden teoretický, jeden do přírody a jeden výrobek.

Plnění úkolů:

Plnění za rok 2001-2002 (formát pdf)
Plnění za rok 2002-2003 (formát pdf)
Plnění za rok 2003-2004 není dostupné.


Plnění úkolů za rok 2004-2005

Určování pavouků podle pavučiny

Na světě je známo přibližně 35 000 druhů pavouků. Ještě v současnosti se však každoročně popisuje zhruba 200 nových. Většina jich žije v tropech a směrem k pólům jich rapidně ubývá. V Čechách žije asi 680 druhů pavouků, které dělíme asi do 38 čeledí. Pavouci hrají významnou roli při uchování přirozené rovnováhy mezi rostlinstvem na straně jedné a bezobratlými živočichy, kteří se rostlinami živí, na straně druhé. Skoro všichni pavouci jsou hmyzožraví a většina druhů se pravděpodobně živí vším, co má možnost ulovit. Je tedy samozřejmé, že na prvním místě jejich jídelníčku je škodlivý hmyz, který je škodlivý jenom pro to, že se přemnožil. Důvodem jeho přemnožení je však ten, že mu člověk vytváří ideální podmínky právě tam, kde mu nejvíce vadí a to je v zahradách, sadech a na polích. Prostě tam, kde se zasáhne do přirozeného přírodního prostředí to způsobuje nerovnováhu. Když jsme si tyto vlastnosti pavouků ozřejmili a i arachnofobistky jsme přesvědčili, že je nesežerou, mohli jsme se vydat, vyzbrojeni klíči k určování a perokresbami nejběžnějších druhů, k průzkumu terénu. Jako praktičtější jsme hodnotili klíč , který vydalo středisko Chaloupky a který přikládáme, než klíč uvedený v knize autorů Buchara a Kůrky "Naši pavouci". Zde jsou klíče dva, přičemž ten, který srovnává čeledi pavouků podle morfologických znaků jsme s naším vybavením a znalostmi vůbec nemohli použít. Po družinách jsme se vydali do terénu a postupně nás to chytlo tak, že jsme prolézali všechny kouty, každé chroští a roští a našli tyto sítě a pavouky:

* křižáka , tem spřádá svou síť každý den. Jedná se o klasickou, dvojrozměrnou kolovou paprsčitou síť. Starou síťodstraní a při tom ponechá rám a prvé tři paprsky, tvořící základní Y. Na tomto základě staví síť novou. Všechna ostatní vlákna sbalí do klubíčka , které rozpustí stejně jako tělo kořisti a vysaje. Když ale trvá nepříznivé počasí, nepřede nic. Schová se do svého pavučinového pelíšku a čeká.

* plachetnatku , jejíž síť je tvořena řídkou plachetkou s nápadnými svislými vlákny. Ta slouží jednak k vypínání plachetky a ta, která jsou nad plachetkou jistě i k zachycování létajícího hmyzu. Pavouk visí hřbetem dolů na spodní straně plachetky.

* pokoutníka , jehož síť tvoří vodorovná, velmi hustá plachetka, která nemá svislá, nárazová vlákna. Vzadu končí trubicovitým úkrytem, na jehož okraji číhá pavouk. Jakmile se na síti objeví kořist, pavouk okamžitě startuje. Buď ji bezprostředně napadne, nebo kolem ní obíhá a omotává si ji do pavučiny. Takto zabalenou si ji pak odvléká do svého úkrytu.

Velké sítě těchto třech pavouků jsou nápadné zejména po orosení v podzimních měsících a najdeme je všude, v zahradě, na louce i v lese. Dále jsme a to už v menším počtu našli

* snovačku, jejíž síť netvoří plachetku, je na první pohled chaotická, hustě uspořádaná vlákna směřují všemi směry a na spodní straně sítě se zpravidla tvoří kapénka lepu

* cedivku, která si buduje charakteristický podzemní úkryt, jakousi pavučinovou punčošku. Tuto punčošku však můžeme najít i pod kamenem, nebo pod kůrou mrtvého stromu. Je dlouhá často i 10 cm a na konci rozšířená. Tam dospělé samice pečují o bělostný kokon a později i o malé pavoučky, kteří se živí tím, co samice uloví.

* Slíďáka, kterého však nemůžeme spojit se žádnou sítí, protože jsme jej viděli pouze běhat.

Byla to zajímavá pozorování, během kterého jsme viděli spoustu drobných bitev.

Škodlivý hmyz

Tento hmyz zpravidla určujeme podle toho, jaký strom je jeho hostitelem a kde jej (nebo stopy po jeho pobytu) můžeme najít. Lesy Jizerských hor, kde naše pozorování převážně probíhala, jsou stále ještě z velké míry tvořeny smrkovou monokulturou. Proto začneme u smrku. První, čeho jsme si všimli byly holé větvičky, kdy pouze na konci byl chomáček letošních jehliček a v paždí větviček byly jakési vaky ze suchých zbytků jehlic, trusu a vláken. Jednalo se o požerky ploskohřbetky smrkové - blanokřídlý hmyz se zploštělým tvarem těla, dlouhým asi 12 mm, s velkou hranatou hlavou a dlouhými niťovitými tykadly. Na jiném stanovišti zase byly zničeny nové mladé jehličky. To má na svědomí zřejmě některá z pilatek nebo pilořitek. Na složišti dřeva v metrech, určených k palivovým účelům jsme pozorovali požerky tesaříka smrkového. Je to 9 - 18 mm dlouhý brouk, s plochým tělem, černý s hnědými krovkami a s hnědými nohami a dlouhými tylkadly. Barevně však bývá velmi proměnlivý. Jeho požerky jsme našli v kůře, běli i ve dřevě. Hmyzem, ze kterého mněli po letošním suchém létě lesáci strach, je lýkožrout smrkový. Ten může způsobit i kalamity. Tento hnědočerný lesklý kůrovec je dlouhý asi 5mm. V lese žije stále a živí se lýkem napadených a zesláblých stromů. Pouze v případě jeho přemnožení se stromy nemohou bránit a pak dochází ke kalamitám. Další kalamity mohou vzniknout po polomech, kdy dlouho leží v lese neodkorněné klády. Množství jeho výskytu sledují lesáci pomocí lapačů (nádoby s feromóny) a lapáků (poražený strom, který se neodkorní a nechá se ležet v lese a napadnout kůrovcem). Právě na takovýchto stromech se po odloupnutí kůry nechají požerky lýkovce dobře sledovat. Ale i na stojících suchých stromech a pařezech jsou typické chodbičky těchto brouků dobře patrné.Všimli jsme si i jakoby vybělených jehliček ve střední části větviček smrku. Na sousedním stromě byla místa se suchými jehlicemi. Některé z nich opadaly, ale zůstaly viset na jakýchsi vláknech. To vypadalo na působení obaleče smrkového. Jedná se o hnědavě zbarveného motýlka, kterého jsme však neviděli, protože se rojí v červnu a v červenci. Kdysi tento motýlek spolu s obalečem modřínovým téměř zlikvidoval velké plochy jizerskohorských lesů oslabených emisemi z polských elektráren. Při sběru žaludů jsme si všimli, že v některých jsou dírky. Po jejich rozpůlení jsme uvnitř našli v některých vypasené larvy a některé již byly prázdné. Jednalo se zřejmě o larvy nosatce žaludového. Na olších u novovesského koupaliště jsme si všimli jakoby krajkových listů. Po hledání v atlase jsme usoudili, že by to mohl mít na svědomí bázlivec olšový. Jedná se o malinkou (5 mm) tmavomodrou mandelinku se silným klenutým tělem. Jejich samičky kladou na spodní stranu listu olše hromádku asi 70 vajíček. Takovýchto hromádek naklade asi 10 - 12 a pak uhyne. Asi po týdnu se z těchto vajíček vylíhnou larvičky, které žerou pohromadě pokožková pletiva listů a pak postupně kostrují list. Tím, jak přelézají z listu na list, se tyto kolonie dělí až osamostatňují. Během vývoje se třikrát svlékají. Během srpna zalézají odrostlé larvy do půdy, kde se kuklí v oválných dutinkách těsně pod povrchem. Během jednoho týdne se objevují mladí brouci, kteří vyžírají v listech olše nepravidelné otvory.

Presentace oddílu

Je těžké vybírat jednu akci z celého roku činnosti. Po velkých diskusích jsme se rozhodli poslat jednu stránku z táborové kroniky, protože právě tábor je vyvrcholením naší celoroční činnosti, kde se vždy po roce sejdeme i se členy, kteří se naší práce během roku nemohou účastnit

.

Pozorování sojky obecné

Sojka Obecná je pravděpodobně naším nejkrásnějším krkavcovitým ptákem. Létá těžce, vlnovitě a třepotavě, na zemi poskakuje. Vyskytuje se v jehličnatých, listnatých i smíšených lesích a v rozsáhlejších městských parcích. Hnízdo je umístěno vysoko v korunách hustých stromů, většinou nedaleko od okraje lesa., v dubnu až květnu do něj snese samice 5 až 7 vajec, která se podobají vejcím straky. Po 16 až 17 dnech zahřívání se z nich líhnou mláďata. Myslivci často říkají sojkám lesní policie. Jakmile totiž sojka v lese objeví nepřítele nebo člověka, spustí okamžitě varovný pokřik. Je to skřípavé a chraplavé "retš", kterým burcuje celé okolí a upozorňuje na blížící se nebezpečí. Alarmujícímu signálu rozumí nejen ostatní sojky, ale i jiná zvěř. Myslivcům tím často zkazí lovecký úspěch. Sojka dovede napodobit i hlasy jiných ptáků, například píská jako káně mňoukavým "vijé, vijé". Je to typický představitel lesních ptáků. Zdržuje se hlavně v jehličnatých lesích celé Evropy, v kopcovitém terénu je hojnější než v nížinách, vystupuje až do výšky kolem 1400 m n. m. V oblasti rozšíření se vyskytuje v několika poddruzích a je dosti hojná. Stejně jako ostatní krkavcovití je i sojka všežravec. Na jaře a v létě převládá živočišná potrava skládající se z:

· různého hmyzu

· vajíček a mlád'at

· drobných ptáků

· pernaté zvěře

Na podzim a v zimě se sojka živí potravou rostlinnou, sbírá hlavně žaludy a bukvice, za nimiž se vydává i dost daleko. Zralými plody si nacpe hrdelní vak, třeba žaludů se tam vejde 5 až 7 najednou, a pak je ukrývá na různých místech v zemi. Činí si tak zásoby na zimu. Mnohé zásobárny však v zimě nenajde a tak nevědomky přispívá k rozšiřování dubů, buků i jiných stromů. Když v zimě ptáky krmíme i zrním, určitě se přiletí nasytit i sojka, která ve vesnických dvorech a zahradách jinak hledá odpadky. Velikostí se sojka rovná hrdličce. Má nepříliš kontrastní, ale přesto pestré zbarvení . V ohbí křídla má charakteristickou skupinku pírek, která jsou krásně modře, bíle a černě pruhovaná. Myslivci si je berou jako trofej k ozdobě klobouku. Černobílá pírka na hlavě tvoří chocholku, kterou sojka v rozrušení vztyčuje. Černý ocas je oddělen od rudošedého trupu čistě bílým kostřecem a od kořene zobáku se táhne černý vous. V letu je vidět výrazná černo-modro-bílá kresba na křídlech a bílý kostřec. Sojka patří mezi pěvce, ovšem zpěvákem není nikterak dobrým a nápadným. Snaží se sice do svého zpěvu vkládat řadu odposlouchaných prvků, přesto však tento její zpěv zůstává směsicí švitořivých a žvatlavě přednášených skřípavých zvuků. Sojka dokáže využívat svého hlasového ústrojí k vytváření nejrůznějších zvuků. Vedle drsného varovného pokřiku vydává nejčastěji mňoukavý zvuk nerozeznatelný od volání káně lesní. Jestliže někdy v lese zaslechnete hlas, který okamžitě neumíte přiřadit k některému ptačímu druhu, můžete si být jisti, že jeho původcem bude asi sojka. Dokáže imitovat zamečení kozy, vrzání nenamazaného kolečka trakaře a dokonalým mistrem je ve vytváření skřípavých tónů svého zpěvu. Některé sojky u nás zůstávají po celý rok, jiné podnikají různě dlouhé přelety a další jsou tažné. Podle výsledků kroužkování, jejich cesty od nás vedou převážně jihozápadním směrem a dosahují dokonce až do Francie. Naopak na naše území se dostávají ptáci ze severovýchodu, někdy velmi nápadným způsobem, kdy jejich přílet k nám má vlastně charakter invaze. Když se v polovině října procházíme na okraji lesa nebo velkého parku, můžeme pozorovat mnoho přeletujících sojek; nikdy však nemůžeme hovořit o pravých hejnech. Sojky jsou totiž velmi opatrné, jsou si zřejmě dokonale vědomy svých nepříliš dobrých leteckých schopností, a chovají se tak trochu zbaběle - přeletují poměrně nízko nad zemí jedna za druhou. Když se při přeletu nějakého většího prostoru mohou zastavit na ojedinělém stromě nebo keři, zpravidla toho využijí. Zřejmě se obávají nebezpečí ze vzduchu, kterým může být jestřáb nebo i samice krahujce.

Průzkum vytíženosti osobních automobilů v Jablonci nad Nisou

Po nezbytném teoretickém úvodu od Petra jsme obdrželi předtištěné protokoly, v jejichž záhlaví jsme vyplnili základní údaje: pozorovatel, datum a čas průzkumu, místo pozorování. Jednotlivé sloupce jsme označili: počet míst v autě a počet cestujících.Pozorování jsme prováděli hlavně na Podhorské (jižní průjezd) a Palackého (severní průjezd městem). Kromě třech základních pozorování po družinách během schůzky, provedlo 10 z nás individuální pozorování během celého týdne a hlavně o víkendu. Ze zjištěných čísel se nechá usuzovat na spoustu souvislostí, avšak aby náš průzkum byl úplný, museli bychom dělat přesný časový snímek dne, to znamená nepřetržitě a to jsme vzhledem k povinné školní docházce nemohli. Proto se naše pozorování týkají pouze odpoledních hodin a víkendu. Zde je několik výsledků našeho průzkumu: Celkem jsme pozorovali 4 689 automobilů, z tohoto počtu bylo 89,4% pětimístných alespoň podle našich předpokladů je běžný osobní vozidlo dnes již pětimístné. Do průzkumu jsme nezařazovali vozidla větší, 6 a vícemístné, z menších jsme počítali čtyřmístné (převážně Fiaty, vyskytla se i dvoumístná - Smart (na jablonecku jezdí asi tři, a viděli jsme je během týdne 7x) Ve všech sledovaných automobilech bylo 22 948 míst k sezení. Obsazených míst bylo celkem 6 586, to znamená obsazenost 28,7 %, nebo také že v každém z námi sledovaných aut jelo pouze 1,4 cestujícího. Další porovnání můžeme udělat mezi jižním a severním průjezdem. Zatímco jižní cesta přes Podhorskou je využívána hlavně ve všední den a o sobotě a neděli je téměř bez provozu, severní cesta Palackého je o víkendech průjezdem pro návštěvníky Krkonoš (ze 100 aut bylo v neděli směrem na Liberec 73 němců, 16 holanďanů a pouze 11 čechů). S tím souvisí i obsazenost. Na Podhorské byla obsazenost pouze 1,24 a na Palackého 1,67 a v neděli dokonce 2,87. I na Podhorské se obsazenost zvýšila o víkendu, ale pouze na 1,93. Z těchto čísel vyplývá, že během pracovního týdne používá osobní automobil více jednotlivců (do práce, plnění pracovních povinností, za nákupem) a o víkendu zejména rodiny na výlety.

Skalní útvary

V sobotu 6.listopadu jsme se sešli ráno na nádraží a jeli na Dolní Smržovku. Naše výprava měla dva cíle. Jednak jsme chtěli "uzamknout studánku" před blížící se zimou a jednak splnit zadání Stříbrné nitě a postavit z kamenů napodobeniny přírodních útvarů. Počasí bylo přesně podle zadání. Zatímco v Jablonci drobně pršelo, na Smržovce již to byl sníh s deštěm a na Černostudničním hřebeni již padaly trakaře. Protože nejsme z cukru, nevzdali jsme to a postavili alespoň malé "modely" viklanu, věže, brány a hřiba tak, jak je známe z našich putování jizerskými horami. Cestou nás zaujal i tento radikální průklest. Nedohodli jsme se, jestli jde ještě o javor, nebo už pouze o sloupek na turistickou značku. Nakonec jsme byli všichni rádi, že nás pozvala Adéla na chalupu na Hamrskách, abychom se u kamen a horkého čaje ohřáli.

Čeleď Loranthaceae - ochmetovité

Loranthaceae - ochmetovité, je to čeleď, která má své zástupce především v tropech. Od rovníku, zejména na sever, jich ubývá. Nejdále na sever zasahuje jmelí bílé. Jmelí bílé je stálozelený polocizopasný keř vidličnatě větvený. Má snadno lámavé stonky, listy jsou kožovité, vstřícně postavené, žlutozelené. Jednopohlavné květy má uspořádány ve vidlanech. Je to rostlina dvoudomá. Plodem je nepravá bílá bobule s lepkavým oplodím. Jmelí zasahuje svými výběžky, které jsou podobné kořenům - tzv. haustoria - do dřevní části cévních svazků různých listnatých či jehličnatých dřevin a odebírá si z nich vodu a v ní rozpuštěné anorganické látky, čímž si zajišťuje výživu. Jmelí je od dávných věků velice dobře známou léčivou rostlinou, vždy se úzkostlivě rozlišovalo, ze kterého stromu pochází. Tak se dubové jmelí užívalo při souchotinách, žloutence, zimnici, odstraňovalo vředy a mokvající nehty, nošené na hrdle zahánělo padoucnici a formanům chránilo koně před zchvácením. Jmelí hruškové zabezpečovalo ženám snadný porod a dobří pastýři svým ovečkám ze stejných důvodů zase dávali jmelí jedlové. Důležitou roli hrálo jmelí i v magii, nejoceňovanější pro tyto účely bylo jmelí z hlohu a jabloně. O magickém užití jmelí v českém prostředí píše už Tadeáš Hájek z Hájku v překladu Matthioliho Herbáře z roku 1562. V souvislosti s Vánocemi (tedy s narozením dítěte) je jistě pozoruhodné, že jmelí se tehdy vkládalo dětem do kolébek, aby duchové zlí a přístrachy jich nemámily a strašlivá vidění zahánělo. Jmelí jako ochránce dětí je tedy v našich zemích doma mnohem déle. A Vánoce jsou přece oslavou zrození! O Vánocích by nemělo chybět v žádné domácnosti. Legenda totiž říká, že pod snítkou jmelí se mohou muži i ženy beztrestně líbat. A kdo se prý pod jmelím políbí, druhému se zalíbí. Jmelí bylo od středověku pokládáno za magickou rostlinu, protože zůstávalo zelené a svěží i v zimních měsících. Druidové považovali jmelí za rostlinu posvátnou, která platila za všelék proti každému zlu. Galské ženy utínaly jmelí stříbrnými srpy a druidky (kněžky) je kosily jediným úderem zlatých srpů. To proto, že věřily, že nejlepší léčebný účinek má jmelí dubové a takové, jehož se nedotklo železo ani země. Pohané měli jmelí, ale i strom, na němž rostlo, za svatý. Druidové jmelí zabalovali na stromech do bílých roušek a plášťů. Při náboženských slavnostech, za svitu měsíčního úplňku je vytínali srpy a noži z drahých kovů, uřezané jmelí se zachycovalo do rozprostřené plachty, aby nepřišlo do přímého styku se zemí. Od těch dob se vánoční jmelí pozlacuje nebo postříbřuje.

Zabezpečení chodníku proti uklouznutí a pádu

Nejbezpečnější je mechanická zábrana s nápisem "V zimním období vstup přísně zakázán", to možná zní jako nejapný žert, ale i taková místa se v Jablonci nacházejí. Protože u nás leží sníh po celou zimu, je toto téma pro nás aktuální. Snažili jsme se celý problém nejprve rozebrat.

Zde jsou naše dedukce:

Druh posypu klady zápory
Pouze vyházet,
zamést a bez posypu
Nezůstává nepořádek Neničí životní prostředí Není finančně náročný Nezáleží na výši mrazu Je pracovně náročný Musí se často obnovovat
Posyp solí Sníh se sám rozpustí Ničí životní prostředí Neúčinkuje při vyšších mrazech Ničí obuv Po spadu sněhu vzniká břečka Nosí se do budov
Posyp pískem Je cenově dostupný Vzniká nepořádek, který se musí na jaře uklízet Je prašný Nosí se do budov Každý nový sníh jej zapadá a proto se musí často obnovovat
Posyp štěrkem I po spadu malé vrstvy sněhu účinný Vzniká nepořádek, který se musí na jaře uklízet


- Posyp popelem v centru Jablonce ani na sídlištích vzhledem k centrálnímu vytápění a plynofikaci již prakticky nepřichází v úvahu a ani na průzkumném chodníkovém klouzání jsme na něj nenarazili.

- Protože se budova Vikýře, kde se pravidelně scházíme na schůzky, nachází ve vile , která stojí v zahradě a k brance na Podhorskou ulici je to pěkný sešup, řeší to školník pruhy z vyřazeného koberce. Po spadu sněhu je vyklepe, sníh vyhází a opět je položí na chodníček. Má to dvě přednosti, neklouže se to a při tom se nenosí do budovy nepořádek z písku či soli. Ale to asi by v celém městě nešlo.

- Nejméně "rozklouzat" šel štěrkový posyp. Odnesly to i jedny kalhoty. Nevím, jestli Martinova maminka pochopí, že to bylo ve prospěch vědy.

- Hned na druhém místě byl "čistý chodník". Pokud byl opravdu čistý, žádné klouzání ani nepadalo v úvahu.

Závěr: pane starosto, nejlépe je házet a vymetat!

Hledání jara

O víkendu 8.-10.dubna jsme vyrazili na víkendovku do Černous hledat jaro. V letošním zadání této celostátní akce bylo, že jaro poznáme podle toho, jestli jsou vidět ruměnice pospolná, jestli kvete plicník a jestli lidé pískají na vlastnoručně vyrobené vrbové píšťalky. Nám se podařilo jaro najít ve všech případech. Vrbové píšťalky jsme si vyrobily sami, i když to nebylo jednoduché. Už při řezaní proutků se některým z nás podařilo se pořezat, ale po ošetření jsme mohli vyrábět vesele dál.Ani samotná výroba se nám příliš nedařila, kůra při otloukání praskala a trhala se nebo se nedal z proutků stáhnout, takže už to vypadalo, že se nám žádnou píšťalku nepodaří udělat. Nejlepší metodu nakonec asi zvolil Lukáš, který píšťalku otloukával paličkou na maso a který jako první vyrobil dokonce i pískající píšťalku. Hledání ruměnice pospolné bylo ještě náročnější než výroba píšťalky, protože skoro celý víkend pršelo a byla zima, takže to dlouhou dobu vypadalo, že jedinou ruměnicí, kterou za celý víkend uvidíme bude ta, kterou jsme vyrobili z papíru, když jsme v sobotu večer skládali origami. Nakonec, ale v neděli vykouklo sluníčko a cestou na vlk jsme ve Višňové konečně našli i živé ruměnice. Hodně jsme jich také viděli na nádraží mezi kolejemi. Kvetoucí plicník jsme přímo v Černousích nenašli, ale podařilo se ho najít v soboru Lídě, když byla na Malé Skále. Takže můžeme říct, že jaro už v našem kraji propuklo naplno.